Dispozice obývacího pokoje určuje, co je vůbec možné. Než začnete posouvat gauč a stůl, změřte si místnost a zakreslete si na papír dveře, okna, radiátory a pevné zásuvky. Většina chyb vzniká tak, že lidé kreslí nábytek dřív než překážky. Dveře potřebují prostor na otevření, topení nesmí být zakryté, jinak se teplo drží za sedačkou a místnost se hůř vytápí. Když znáte tato omezení, zbývá vám jasná plocha, se kterou pracujete.

U obdélníkových místností se nabízí vést hlavní osu od dveří k oknu nebo k televizi. Pokud je pokoj dlouhý a úzký, postavte delší stranu sedací soupravy podél stěny a křesla dejte kolmo, abyste přerušili nekonečný pruh. Pomůže i to, když se inspiraujete u symetrického a asymetrického uspořádání sezení, kde najdete rozdíl mezi klidným a dynamickým řešením. Symetrie funguje u krbů a velkých oken, asymetrie zase v pokojích, kde chcete uvolnit průchod.

Čtvercový pokoj snese sezení uprostřed, ale jen když kolem zůstane alespoň 60 cm na průchod. Nábytek přitom netlačte ke všem stěnám, jinak vznikne dojem čekárny. Lepší je vytáhnout sedačku mírně od zdi a za ni postavit úzkou konzoli nebo knihovnu. Koberec by měl podtrhnout zónu sezení, ne kopírovat celou podlahu. Světlo řešte ve dvou vrstvách: celkové a bodové nad konferenčním stolkem nebo u čtecího křesla. Vysoké skříně dejte do rohu, který je nejdál od vchodu, aby pokoj nepůsobil stísněně hned při vstupu.

Nakonec si rozmístění vyzkoušejte naživo. Přesuňte sedačku, projděte se mezi ní a stolem, zkuste si sednout a vstát. Pokud se při každém pohybu musíte vyhýbat nábytku, návrh nefunguje, i kdyby vypadal na papíře skvěle. Menší úpravy, jako je otočení křesla nebo posunutí stolku, často udělají víc než kompletní výměna nábytku.