Starověké civilizace nečelily jen nedostatku vody, ale především jejímu transportu do míst, kam gravitace nepřála. Řím, Persie, Mezopotámie i předkolumbovské kultury musely řešit, jak dostat vodu z nížin do vyvýšených sídel nebo naopak od pramenů do měst ležících v údolích. Odpověď nespočívala v jediném vynálezu, ale v kombinaci znalostí hydrauliky, sklonu terénu a materiálů, které dokázaly udržet tlak i po staletí.

Základním principem byl gravitační spád. Akvadukty vedly vodu v nepatrném, ale konstantním klesání, často jen několik centimetrů na kilometr. To vyžadovalo precizní geodetické práce a schopnost překonávat údolí i hory. Když spád nestačil, nastoupil tlak. Olověné, keramické nebo dřevěné trubky v uzavřených systémech umožňovaly stoupat vodě do výšky, pokud byl dostatečný rozdíl hladin na začátku a konci vedení. Právě tyto principy starověkých vodovodů umožnily stavby, které dodnes obdivujeme.

Materiál hrál klíčovou roli. Římané používali olovo, které se dalo snadno tvarovat, ale bylo drahé a zdravotně rizikové. V suchých oblastech se uplatňovala keramika, v horských polohách dřevo. Inkové a Mayové spoléhali na kamenné kanály a terasovité systémy, které kombinovaly gravitaci s přirozeným filtrováním. Tlakové ztráty se řešily zvětšením průměru potrubí nebo přerušovacími nádržemi, jež snižovaly namáhání spojů.

Bez tlaku by gravitace nestačila, bez gravitace by tlak neměl odkud pramenit. Starověké vodovody nebyly primitivní, ale sofistikované inženýrské celky, které respektovaly fyzikální zákony a přizpůsobovaly se místním podmínkám. Jejich odkaz spočívá v tom, že i dnes při návrhu vodovodů řešíme stejný souboj sil – jen s moderními materiály a čerpadly.